Co to je eurytmie a jak vznikla

Vnější napodobování, naturalismus * Řecké sochařství * Vznik eurytmie ze spirituálního podnětu * Prvotní jazyky blízké zpěvu a tanci * Eurytmie jako viditelná mluva a viditelný zpěv * Ruce Franze Brentana * Samohlásky jsou výrazem citu * Souhlásky vyplývají ze zážitku vnějších věcí a dějů * U dítěte vzniká řeč ze zadržovaných pohybů končetin * Soulad eurytmie s recitací a deklamací * Skrytá eurytmie básnické mluvy * Hudba v tónové eurytmii * Eurytmické figury – pohyb, cit, charakter * Vznik a význam eurytmie pedagogické a léčebné * Eurytmie světel při jevištním provádění

Eurytmie nám vlastně vyrostla na půdě anthroposofického hnutí jako dar osudu Bylo to v roce 1912; jedna anthroposofická rodina tehdy ztratila otce a dcera hledala zaměstnání2, ale takové, které by bylo možné nějak odvodit z anthroposofického hnutí. A tehdy vyplynulo z mnoha záměrů, mířících různými směry, že by se právě při této příležitosti mohlo uvést v život jakési umění prostorového pohybu, jaké v té době ještě neexistovalo. A tak tehdy první, ovšem jenom ty docela první principy a formy eurytmie vyrostly z vyučovacích hodin pro onu mladou dámu. Patří tedy právě i tato eurytmie k těm důsledkům anthroposofického hnutí, které k němu vlastně přibyly tím způsobem, že jsme přijali první počátky jako nečekaný zásah osudu, a pak jsme stáli před tou věcí asi tak, jako jsem stál před tvary sloupů v Goetheanu, které, abych tak řekl, získaly v důsledku tvořivé umělecké práce svůj vlastní život, a objevilo se v nich pak ještě něco docela jiného než to, co bylo do nich původně vloženo.
Tak tomu je pokaždé, když se pro uměleckou tvorbu nebo vůbec pro nějakou tvořivou lidskou činnost odevzdáme tvořivým silám přírody. Tvořivé síly přírody, ty pracují samy jakoby z nevyčerpatelných zdrojů, takže v tom, co vzchází, můžeme vždycky nacházet mnohem více, než co jsme do toho předtím vložili. Tak tomu je také, když se spojíme s tvořivými silami a mocnostmi přírody v umělecké tvorbě. Pak neuskutečňujeme jenom nějaké úzce vymezené podněty, nýbrž dospíváme k tomu, že se nakonec staneme jakýmsi nástrojem pro tvořivé mocnosti našeho světa a že pak prostě z takové věci vzejde mnohem více, než jsme původně byli sami s to zamýšlet.
Naše eurytmie se potom zpočátku pěstovala a vyučovala také jen ve velice malých kroužcích. Začátkem válečných let se jí potom ujala paní dr. Steinerová a tím eurytmie jaksi získávala stále větší rozšíření, ale také stále větší obsah. To, čím je dnes, to se pak vlastně od oné počáteční doby teprve přidávalo k těm prvním principům z roku 1912. A na dalším rozvíjení, na zdokonalování eurytmie pracujeme ustavičně, protože i to, čím je eurytmie dnes, to je přece také jenom počátek. Chová ale v sobě, tak asi bych to vyjádřil, neomezené možnosti zdokonalování. A proto se jí, až my už toho dávno nebudeme účastni, dostane docela nepochybně dalšího dotváření, stále pokračujícího zdokonalování. A bude se pak moci postavit po bok starších uměleckých oborů jako nové, mladší umění.

Žádné umění nikdy nevzniklo pouze z rozumem vymyšlených lidských záměrů; ani nevzniklo nikdy podle zásady, že by se měla tak nebo onak napodobovat některá oblast přírody. Nýbrž všechny umělecké obory vznikly, když se našla srdce schopná přijímat podněty z duchového světa, která cítila, že musí tyto podněty ztělesnit, uskutečnit s použitím té, nebo oné vnější látky. Pro každé jednotlivé umění: pro stavitelství, sochařství, malířství, hudbu a tak dále se dá všude doložit, jak se k lidem dostaly jisté duchové podněty, jak lidé obzvlášť způsobilí pro něco takového přijali tyto podněty, a jak z toho, co se z těchto podnětů z vyšších světů dalo jaksi ztlumeně vyjádřit lidskou tvorbu ve fyzickém světě, vzešly ty různé druhy umění. Jistě, ta umění pak během svého vývoje pokračovala většinou tak, že se stávala naturalistickými, že ty původní podněty se ztratily a nastoupilo jakési vnější napodobování. Ale ve sklonu k takovému vnějšímu napodobování nemůžeme nikdy hledat původ kteréhokoli umění.
Dnes – chtěl bych uvést pouze tento příklad – když sochař nebo malíř bude mít za úkol znázornit nějakou lidskou osobnost, bude nejprve uvažovat, jakým způsobem by měl podle modelu zvládnout toto znázornění. Ale dá se skutečně prokázat, že vrcholné řecké sochařství kdysi nevzniklo tak, že by sochaři pracovali podle modelu, že by tedy jaksi napodobovali vnější smyslové zdání; nýbrž v tom období, kdy řecké sochařství právě prožívalo svůj největší rozkvět, člověk v sobě ještě cítil něco ze svého éterného těla, z toho těla, jež obsahuje síly, které vlastně poskytují člověku jeho tělesné tvary a tělesný růst. V nejlepší době starého Řecka člověk ještě objevuje, co to znamená dostat paži a ruku s pomocí éterného těla do jisté pozice; a dovede vycítit, jak se při té pozici chovají a staví svaly. Prožíval tehdy jaksi vnitřně, kam dosáhne paže, kam až se může natáhnout, jak se natahují prsty. A tento vnitřní zážitek pak znázorňoval v látce, kterou měl k dispozici, ve vnější hmotě.
To, co řecký sochař svěřoval hmotě, byl tedy vnitřní zážitek; to, co potom vtiskl do hlíny nebo do modelovací hmoty, nebylo něco, co by byl někde venku vnímal očima – jako by byl vnímal: tak tedy postupuje tato linie, takový tvar má tato plocha – nýbrž byl to skutečně vnitřní zážitek, kterým zachycoval tvořivé síly přírody a který pak svěřoval vnější hmotě.

A tak je tomu v každém uměleckém oboru ve chvíli, kdy v průběhu vývoje lidstva je tento obor na výši. A ve vývoji lidstva na Zemi přece vždycky přicházejí taková období, kdy k nám dolů proudí z duchových světů spirituální podněty více než v jiných obdobích, kdy lidé jsou takříkajíc vyzýváni, aby se zadívali těmi okny, která vedou do spirituálna, a aby snesli dolů na Zem, co žije ve spirituálních světech.

Takový je výchozí bod každého umění. Vždycky potom následují období zaměřená více naturalisticky. Během těch se epigonský ráz umění někdy vyvine do větší vnějškově-formální dokonalosti, než jakou mělo příslušné umění ve svém výchozím bodě; ale na svém výchozím bodě má umění živější, silnější, nadšenější spirituální inspiraci. V této době má svou pravou skutečnost, svou pravou praxi, vycházející z celého člověka, takovou, která nemůže být pouhou praxí vnějškově-formálního tvoření, nýbrž která* musí být praxí, jež vychází z podstaty fyzické, duševní i duchové.

Ta okolnost, že tomu tak bylo ve vývoji lidstva vždycky, způsobila, že jsme mohli mít odvahu, když už jednou eurytmie přiletěla, abych tak řekl, jako osudem vyslaný ptáček do anthroposofického hnutí – abychom ji rozvíjeli stále dál a dále. Protože anthroposofické hnutí přece chce tento spirituální podnět, přiměřený současné době, učinit právě této naší době zjevným.

Anthroposofie je opravdu toho názoru, při vší skromnosti, že právě teď by měl zase proniknout k lidstvu takový spirituální podnět. A tak tento spirituální podnět ani nemůže jinak než být vyjádřen zvláštním druhem umění, do něhož bude moci proudit. A tento zvláštní druh umění je vlastně dán eurytmií. To budou lidé chápat stále víc a více.

Pokud jde o jiné druhy umění, u těch bude anthroposofie povolána přispět k jejich prohloubení, rozšíření, oživení, kdežto eurytmie mohla vyrůst vůbec jenom na anthroposofické půdě, mohla své podněty získat leda z něčeho, co také může vzejít jenom z anthroposofického pohledu na svět.

Tím druhem projevu, jímž člověk dává navenek najevo svou bytost jiným lidem, je přece řeč. Řečí člověk projevuje své nitro nejbezprostředněji. Proto k oněm druhům umění, které si berou náměty spíše buď z vnějšího prostoru nebo z vnějšího času, přistupovalo za všech dob, tak jak to odpovídalo jednotlivým věkům, a také jaksi doprovázelo ta různá umění, to umění, které se projevuje řečí: básnictví.

Toto umění řeči – výslovně nazývám básnictví (uvidíme později, že oprávněně) uměním řeči – toto umění je univerzálnější než jiná umění, neboť může do sebe přijmout formy těchto ostatních druhů umění. Dalo by se mluvit o tom, že básnictví je uměním řeči, které ale u jednoho básníka působí spíše plasticky, u jiného básníka spíše hudebně. Dokonce se dá také mluvit o básnictví působícím malebně.

Řeč, mluva je vskutku univerzálním výrazovým prostředkem lidské duše. A ten, kdo je s to nahlížet nezaujatě do nejstarších věků ve vývoji pozemského lidstva, vidí, že v jistých prvotních jazycích skutečně působil ve vývoji lidstva prvek hluboce umělecký. Tyto nejstarší jazyky ovšem vycházely – mnohem více než jazyky dnešních civilizací – z celého člověka. Budeme-li sledovat nezaujatě tento vývoj, dojdeme dokonce k pravěkým jazykům, které se projevovaly skoro jako zpěv, ale tak, že člověk živě doprovázel svou mluvu pohyby nohou, pohyby rukou, takže se pak k mluvě přidával jakýsi tanec; tak tomu bylo v jistých pravěkých jazycích, když šlo o to, vyjádřit něco slavnostního způsobem. který měl záměrně působit kulticky. Provázet slovo, pronikající z hrdla, lidskými gesty, to se pociťovalo právě v nejstarších dobách vývoje lidstva jako cosi více méně samozřejmého. A to, co tady působilo, budeme správně posuzovat, jenom pokud si dáme tu práci, že poukážeme na významnou okolnost: že to, co se jinak objevuje jenom jako průvodní gesto, když někdo mluví, může skutečně získat svůj vlastní samostatný život. Přijdeme pak totiž na to, že gesto prováděné pažemi a rukama může být z uměleckého hlediska nejen právě tak výrazné, ale ještě mnohem výraznější než mluva.
Připustím, pravda, že ne vždycky a ne všude se přistupuje k těmto věcem úplně bez předsudků. Tu a tam se například vyskytují jisté antipatie proti gestům provázejícím mluvenou řeč. Sám jsem už viděl, že někteří lidé dokonce považují za něco společensky méněcenného, když někdo svá slova doprovází zvláštními gesty. Tak se dnes už také rozmohl zvyk strčit si během řeči ruce takhle do kapes*. Pro mně to byl vždycky postoj svrchovaně nesympatický. Nenechal jsem si proto nikdy našít tady kapsy, abych vůbec neměl možnost to dělat!

To, co lze vyjádřit pažemi a rukama, je skutečně něco, co dokáže vyjádřit nitro člověka v neobyčejně vysoké míře. Přiznávám se například, že mi někdy až svrbí prsty, abych napsal pojednání o jednom filosofovi, mně velmi milém, který zemřel před několika léty: Franz Brentano3. Napsal jsem už o něm leccos, ale chtěl bych také ještě jednou napsat jiné pojednání, které by se zaměřilo na toto:
Když Franz Brentano vystoupil na pódium, když se postavil za katedru, tehdy celá jeho filosofie, jejíž duchaplnost bylo jinak možné u Brentana obdivovat, která se dala vyjádřit pomocí pojmů, která se dala vylíčit přiměřenými filosofickými abstrakcemi, tato filosofie byla mnohem, mnohem krásnější než všechno, co Brentano sám říkal; a to, co by byl mohl o ní říct, by bylo vyjádřeno způsobem, jak pohyboval pažemi a rukama, když mluvil, jak si držel list, na němž měl svůj koncept. Byl to docela zvláštní druh pohybu. Vyvolával pokaždé dojem, že tím, jak držel svůj list, jako by nechával současně vproudit do svých gest něco důležitého, a přece zase jakoby lhostejného. Takže posluchači mohli vidět, jak se celá jeho filosofie vyjadřovala těmito gesty, která v průběhu takové přednáškové hodiny mohla nabývat nejrozmanitější podoby.

Ten Franz Brentano je pozoruhodný zvláště tím, že založil psychologii, ve které se odchyluje ode všech ostatních psychologů, od Spencera, Stuarta Milla a jiných tím, že do psychologických kategorií nezapočítává vůli. Mohu říci, že znám veškeré důkazy a vývody, které Brentano podával o této své teorii. Žádný z nich na mne nepůsobí tak přesvědčivě jako způsob, jak při výkladu držel svůj list, a jak ve chvíli, kdy přitom udělal nějaké gesto rukou, gesto paží, zmizela z celého toho filosofického výkladu vůle, kdežto cit a idea se mohutně rozvíjely; vůle zmizela. Tato převaha ideje a citu a zmizení vůle, to bylo skrytě přítomno v každém pohybu jeho ruky. Takže opravdu nebudu vůbec moci jinak, než napsat pojednání: Filosofie Franze Brentana, jak se zjevuje z pohybů jeho rukou, ze všech jeho gest. Protože se mi zdá, že v těch je obsažena mnohem více než ve všem, co by se dalo jinak o té věci povědět způsobem čistě filosofickým.
Kdo se nezaujatě zabere do takových věcí, přijde na to, že vydechovaný vzduch, který ženeme svým dechovým ústrojím, ústrojím mluvy a zpěvu, který vyrážíme ven, když vokalizujeme, který při tom vyrážení tvarujeme rty, zuby, patrem, že to nakonec není nic jiného než gesto vytvářené vzduchem. Jenomže toto vzdušné gesto zasazujeme do prostoru takovým způsobem, že je možné je díky tomu, co v prostoru vytváří, zachytit sluchem.
Víte, když se člověk dokáže skutečným smyslově-nadsmyslovým zřením přesadit do těch vzduchem vytvářených gest, do toho, co člověk dělá, když vyslovuje samohlásky, když vyslovuje souhlásky, když vyslovuje věty, když tvoří rýmy, když tvoří jamby a trocheje – když se dokáže přenést do těchto vzdušných útvarů, tedy si řekne: Ach, tyhle civilizované jazyky, vždyť ty se dopustily strašných ústupků vůči konvenci. Staly se nakonec výrazovým prostředkem vědeckého poznání, výrazovým prostředkem pro to, co si lidé chtějí v životě sdělovat. Ztratily své původní oduševnění. Vlastně se to má tak, že pro civilizované jazyky opravdu platí, co tak krásně říká básník4:

Mluví-li duše, pak žel, duše už nemluví víc.

Ale to, co dokážeme pochytit ze vzdušných gest, co můžeme na nich postřehnout smyslově-nadsmyslovým zřením, to můžeme napodobit pažemi a rukama, můžeme to napodobit pohybem celého člověka. Pak vznikne viditelně úplně totéž, co působí v mluvě. A pak můžeme podnítit člověka, aby vykonával tytéž pohyby, které organismus řeči a zpěvu vlastně vykonává stále. A tím vzniká viditelná mluva, viditelný zpěv. A viditelná mluva, viditelný zpěv, to je eurytmie.
Jsme-li s to vnímat samotnou řeč uměleckým smyslem, vyvstávají pro jednotlivé projevy řeči před duší jakési imaginární obrazy. Musíme se jen umět vyprostit z té abstraktní povahy, jaké řeč už dnes vskutku nabyla právě u pokročilejších civilizací. Lidé dnes vlastně mluví, aniž by už ve své mluvě vězeli svou lidskou bytostí.

Cena 320 Kč

Vyprodáno!