Posvátná svatba

O člověku a moudrosti poznání|Slevy

Cena:198.00
Kniha skladem, sleva 10 %

 

Posvátná svatba – Gerhard Wehr 

Gerhard Wehr nás vede od pr­vot­ní­ho ob­ra­zu muž­sko-ženské jed­no­ty přes křes­ťan­skou a ka­ba­lis­tic­kou mys­ti­ku, chy­mic­kou svat­bu Chris­tiana Ro­sen­kreu­t­ze a Novalise až k sou­čas­né­mu po­je­tí C. G. Junga a Ru­dol­fa Steinera. Motiv po­svát­né svat­by je nejen všeobecně lidským sym­bo­lem, ale i možností ele­men­tár­ní­ho pro­žit­ku, který obo­ha­cu­je a také uzdra­vu­je náš ži­vot.

 

Počet stran 228, ilustrace, cena 220 Kč, 10 %

 

kniha skladem

 


_______________________

Ukázka z knihy (předmluva):

Vstříc tématu

 

Tváří v tvář našim starostem a obavám stojí velké touhy, vyslovené i ty nevyslovitelné. Člověka na prahu třetího tisíciletí však neznepokojuje pouze to, co mu asi přinese budoucnost, ale i to, co se právě stalo skutečností. K tomu nepotřebujeme žádný zvláštní aktuální důkaz. Doklady lze ostatně najít v současném denním tisku v rů­znorodých obměnách. Avšak v pří­padě toho, co vzbuzuje strach a vyvolává obavy, se nemůžeme odvolávat pouze na vnější fakty. Strach i touha mají kořeny v lidské existenci, v duši člověka. Každý jednotlivec je prožívá a zakouší. 


Vyberme si nyní jeden aspekt, který budeme v této knize pozorovat z různých stran: Co bolí víc nežli vědomí, že jsme osamělí, duševně rozervaní, neúplní a odcizeni sami sobě? Co si přejeme víc, než překonat tuto rozpolcenost v harmonickém vzájemném soužití, v uzdravení vztahu Já a Ty, v naplněném spojení toho, co bylo odděleno? Tato „blažená touha“ je nadějí lidstva a zároveň i snem jednotlivce. Dokonce i v běžné řeči, v níž se mluví o „vysněném muži“ či „ženě snů“, zaznívá ještě lehká ozvěna této touhy. „Válka“, která může vzniknout mezi dvěma, je tématem a neustále se proměňující látkou pro zpěváky, vypravěče, básníky a dramatiky všech dob. Svatba je ústředním a konečným obrazem překonání osamělosti a také zrušení vnitřní rozpolcenosti. Zakletý princ v po­hádce sní o svatbě s nevěstou, která se zdá být nedosažitelná, přesto je mu však souzena. Vždyť pohádky nejsou nic jiného než kouzelné zrcadlo, v němž se odrážejí naše vlastní hledání a přání, osvětlené a znázorněné starobylými obrazy a symboly. Mýty, které nejsou vázány na čas nebo místo, k nám dokáží promlouvat s pře­kvapivou bezprostředností. Cítíme, jako by existoval důvěrný vztah mezi postavami a bytostmi tohoto mýtu a hlubinou naší duše. Myslíme tím onu oblast našeho nevědomí, která přesahuje naše osobní zážitky, tedy i vše zapomenuté nebo potlačené. Neustále se objevují sny, které jsou jejím důkazem, a prostřednictvím záhadných dějů nebo událostí, do nichž se dostáváme, nás upozorňují na většinou zanedbávanou transpersonální dimenzi duševní skutečnosti, abychom s ní navázali vědomý kontakt. Hlubinná psychologie se snaží rozluštit tuto řeč snových symbolů, aby poselství v nich obsažené učinila srozumitelným a přijatelným pro osobnost jednotlivce, a mohlo tak dojít ke kvalitativnímu rozšíření vědomí. Podporuje se tím duševní růst, osobní zrání a zdokonalování člověka. A v tomto smyslu se nám nabízí chápání symbolu svatby jako vyjádření dovršení celistvosti. Vzájemné protiklady – mužské a ženské, světlé a tmavé, vnitřní a vnější – nacházejí cestu k sobě…


Abychom si tato smysluplná a smysl podněcující znamení v dnešním životě dokázali jasně uvědomit, jistě nám pomůže, když se zeptáme historie a poohlédneme se po naší duchovní a náboženské tradici. Na tomto místě se opatrují obrazy pravdy, náznaky smyslu a symboly, které spolu s výtvory nadosobně-kolektivního nevědomí jednotlivce mohou nabýt aktuálního významu. 


Symbol posvátné svatby představuje šifru, hieroglyf, který ke svému rozluštění potřebuje individuální klíč, ačkoli se tak dotýkáme velmi speciálního, řekli bychom, téměř odlehlého tématu dějin náboženství a filosofie. Zdá se, že vzdálenost mezi tě­mito tématy a dnešními problémy je velmi velká. Vztah ke skutečnosti se zpočátku jen velmi těžko obnovuje. Spolupráce různých oborů zkoumání si bezpochyby vyžaduje schopnost vyznat se v množství daného materiálu a mít přehled ohledně forem a témat. Přesto se ústřední motiv posvátné svatby zdaleka neomezuje jen na fakta z dějin náboženství, mytologie a mystérií. V centru naší pozornosti neustále zůstává člověk, který prožívá určité zkušenosti v procesu duchovně-duševního zrání. Nejde o zkoumání minulých názorů, nýbrž o jeho vlastní osud. S pouhým vědeckým získáváním informací proto nic nedosáhneme. Na poli symbolické skutečnosti jde o živou účast, i když nějaký mytický obraz nabyl svého významu již před dávnými časy.


Posvátný sňatek, chápaný jako symbol, poukazuje na něco vyššího. Skutečné symboly disponují nevídanou životností a účinností. Nezobrazují, spíše svou obrazností zpřítomňují v obrazu jistý význam, mnohorozměrný význam v jednom znamení, vnímaném smysly. Jelikož zde nemáme v úmyslu probírat základní poznatky ohledně pojmu symbolu1, který používáme v dalších úvahách, upozorníme tu pouze na jedno: živý symbol je doslova těhotný významy. Je smysluplný, pokud se nenechá omezit tak či onak definovanou jednoznačností, kterou naopak očekáváme např. od znaku, který slouží nějakému běžnému účelu (např. dopravní značky, technické značení apod.). Namísto toho, aby dával jenom jeden pokyn, ukazoval pouze určitým směrem nebo podněcoval reakci podobnou reflexu, jak se to vyžaduje např. v moderní technice či zpravodajství, má pravý symbol kvalitativně jinou funkci. Představuje hloubku, vícerozměrnost a významovou šířku, která se vy­myká vyčerpávající definici. To, co můžeme říci o pod­statě a charakteru takového symbolu, má přinejlepším provizorní povahu. Různé aspekty či významové vrstvy sice můžeme pojmenovat, ale do vlastního významového středu opravdového symbolu nelze nahlédnout. Nicméně volá ke stále novému uvědomění si toho, co je vyjádřeno symbolicky. Jen si vzpomeňte na nesčetné nositele symbolické hodnoty v náboženském kultu, jako jsou např. voda, chléb, víno atd. Zpřítomněny v kultu nebo v meditaci pokaždé odhalují svou spirituální sílu, bez ohledu na vliv racionální kritiky nebo teologické exegeze.

Ano, můžeme popisovat tajná znamení, poukazující na mystérium, jakým je posvátný sňatek. Ale to podstatné – ono mysterium coniunctionis, tajemství sjednocení – zůstává skryté, alespoň pro ty, kteří pouze přihlížejí a usilují o „neutralitu“ a odstup. Jinak nežli iniciací2, praxí a tvořivě chápanou účastí není dostupné. Neboť – abychom uvedli příklad – co je opis lásky oproti samotné možnosti milovat a být milovaným! Jen si poslechněme Novalisovu „Hymnu“:

 

Jen nemnozí znají

tajemství lásky,

cítí nenasycení

a věčnou žízeň.

Božský význam

večeře Páně

je hádankou pro pozemské smysly…

 

Takovou řečí promlouvá pouze „vědoucí“, který může o sobě říci, že se mu „otevřel zrak, (a změřil nebe) bezednou hloubku“. Je to řeč člověka, jenž prožil naplnění okamžiku, v němž se mu odhalila hluboká dimenze skutečnosti, která v sobě zahrnuje i posvátnou svatbu. Mladý Novalis vydává svědectví o svém zážitku jakožto duševně uchvácený a vnitřně proměněný.

Tolik tedy na úvod: O mystériu coniunctionis a o posvátné svatbě můžeme hovořit, neboť jimi ­vyjádřené spojení se nevyčerpává na lidské úrovni vztahu já-ty. Ve hře je neustále ono „věčné Ty“ (M. Buber). Teprve s tímto zřetelem na věčnost lze prožít mezilidské setkání v jeho plnosti, anebo je alespoň tušit či po něm toužit.

S osudem a podstatou člověka, příp. lidského bytí, jsou velmi úzce spojeny dvě základní zkušenosti: jedna souvisí s tím, že člověk nežije v souladu se sebou ani se svým okolím. Myslíme tím bolestné zážitky protikladnosti, rozporuplnosti a odcizení, v náboženském smyslu zážitky potřeby lidské spásy. Na druhé straně zároveň toužíme po odstranění tohoto nepříznivého stavu. Toto přání je již odedávna ztělesněním naděje lidstva. Proto touhy po identitě, úplnosti a harmonii spolu navzájem souvisejí. Neboť stejně jako každý jednotlivec by rád překonal ztrátu sama sebe, i společenství lidí touží v tváří v tvář smrtelnému ohrožení své existence po míru a vyvážení protikladů, zaměřených na sebezničení. Nemáme tím na mysli odstranění veškeré odlišnosti. Polaritu potřebujeme, protože vytváří život. Míněno je mysterium coniunctionis jakožto mystérium sounáležitosti. Nachází se v širokém spektru napětí. Sahá od pláče novorozence, který se teprve chce usídlit na této planetě, až po výkřik Ukřižovaného: „Dokonáno jest!“, vyhlášení konečného naplnění. Toto mystérium však také sahá od vášnivého objetí a vzájemného duchovně-duševně-tělesného průniku dvou milujících až po svátostní či mystické spojení, jehož „božský význam“ – jak říká Novalis – zůstává „záhadou pozemským smyslům“.


To vše je ovšem řečeno opravdu jenom přibližně a v náznacích. V čem se skrývá tajemství posvátné svatby, se ukáže teprve tehdy, když se k tomuto tématu budeme blížit z různých hledisek. A ještě jednou: pouhým poznáváním faktů nebo názorů nepořídíme téměř nic. Podstatná je živá účast na mystériu.