Příběh o včelce Sluněnce je jeden z nejžádanějších a nejoblíbenějších příběhů švýcarského pohádkáře Jacoba Streita. 

 

Včelička přijde na svět právě ve chvíli, kdy do úlu dopadne první ranní paprsek slunce. Postupně poznává, jak to chodí v úlu, vydává se na svůj první let, učí se sbírat med, prožívá různá dobrodružství a nakonec odlétá v roji s mladou královnou, aby si hledali nový domov. 

 

Druhou část knihy představuje autorova pedagogická stať Proč děti potřebují pohádky v přepracovaném překladu. Jakob Streit vysvětluje nesmírný význam pohádek pro dětskou duši a jako zkušený pohádkář radí, jak na to. 

 

„Kampak jen mám letět? Kdepak mám pít a ponořit se do barev?“ Náhle se vrhá do zářícího sluníčka pampelišky. Jak je zlaté a měkounké! Sluněnka se v měkké květové postýlce koulí sem a tam, až je celá pozlacená květním pylem. Teď se opět postavila na nožky a začíná kartáčovat pyl k zadním nohám. Sluněnka hněte své první pylové kalhotky.

 

Vázaná kniha, větší formát 226×154 mm, 160 stran, nové vydání s ilustracemi v barevném duplexovém provedení, běžná cena 220 Kč

 

Vyprodáno. 

________________________________

Ukázka z knihy (z ukončení):

Smysl a hlubší obsah pohádek

Zamyslíme-li se nad tím, co je všem pohádkám společné, povšimneme si, že téměř každá z nich začíná vylíčením harmonické situace, která byla porušena. Byla jednou jedna dobrá královna… – Byl jednou jeden krásný zámek… – Byly jednou dvě děti, které žily s tatínkem a maminkou v domečku u lesa… Ještě si princezna může hrát se zlatým míčkem, děti bydlí u tatínka a maminky a hloupý Honza si ještě nese světem svou hroudu zlata. Je to zlatý věk, rajská atmosféra, staré dobré časy, jimiž začíná skoro každé pohádkové vyprávění. Záhy však přijdou úklady, lidé se proviní, dávné štěstí je rozbito, dochází k vyhnání. Není to totéž, co musí vnitřně a později i navenek prodělat každé dorůstající dítě? Krok do světa, ven z ochranného náručí matky, z její péče? Nyní se v pohádkách objevují masky zla: lež, zloba, pýcha, zbabělost, hloupost, žádostivost a lakota – celá čarodějnická kuchyně! Pohádkové postavy se zaplétají, dostávají se na scestí, podléhají. Vyvržený člověk z pohádky bloudí bez domova. Tu se ocitá v temném lese; támhle je vězněm v kamenné věži, uvízne v popelu, v bídě, upadne do spánku, z něhož není probuzení, nebo dokonce zkamení. Zlato je pryč. Všude jen jed a smrt. Sněhurka leží v rakvi. Zdá se, že zlo a temnota zvítězí. Do ponurosti a zatracení však pronikají znamení přicházející pomoci a stupňují očekávání velkého zvratu. Ano, objevují se poslové dobra, odvahy, překonání, nezištnosti a oddanosti. Již jásá naděje očekávaného vysvobození: dobro musí zvítězit! Povstání z bídy se v pohádkách uskutečňuje tak, že přichází princ nebo jiný osvoboditel, představitel všech dobrých lidských vlastností. Tito zachránci bývají vyzbrojeni tím, co můžeme nazývat křesťanskými ctnostmi: pokora, statečnost, láska, pravdomluvnost, oddanost a obě­tavost. Jsou zmnoženým obrazem Vykupitele, který přináší velký zvrat.

Načrtnutý sled obrazů a dramatika pohádky dává dítěti a jeho fantazii morální podnět, který ani nelze dostatečně docenit. To, co mu později přinese život v podobě tvrdé reality, prožívá dítě již nyní ve svém prociťování, ve svém soucitu i radosti v pohádkových postavách, s nimiž je tak vroucně spojeno. Zcela se s nimi ztotožňuje: jejich bolest je jeho bolestí, jejich slzy jsou jeho slzami, jejich štěstí je jeho štěstím. Každá dobrá pohnutka dojde odměny, každá špatnost je potrestána. Jako morální dech to prostupuje všechny tyto události a již záhy pomáhá vytvořit a upevnit v dítěti smysl pro spravedlnost, na tomto křehkém stupni duševního vývoje, kdy stovky napomenutí přinášejí jen malý užitek. Když dítě zažije vpád zla, když úzkost pronikne do hloubi jeho duše, pak o to intenzivněji prožívá zásah vševládnoucí spravedlnosti. To jsou síly, které utvářejí lidský charakter! Když často poslouchá pohádky (nebo si je později samo čte), noří se dítě do oné vštěpující oblasti božsky uspořádaného vnitřního světa, na stupni, kdy je dítě pomocí obrazů dosud vzdělavatelné. To velmi dobře poznali bratři Grimmové: „…Pohádky se dětem vypravují proto, aby v jejich čistém a mírném světle mohly vzklíčit a růst první myšlenky a síly duše.“

Je nepochopitelné, že i dnes někdy ještě vládne u rádoby náboženských kruhů určitý odpor ke světu pohádek. Morální světonázor pohádek má opravdovou náboženskou sílu, která v duši vytváří prostor pro věci pokory a milosrdenství. V úsilí o dobro jsou zažehovány volní síly. Z tohoto hlediska můžeme předkřesťanský život národů spočívající v pověstech a po­hádkách považovat za přípravu duše na křesťanství; neboť čím je například podobenství o ztraceném synu jiným než základní koncepcí všech pohádek? Přes omyly, scestí a prohry vede cesta k očistění, k znovunalezení ztraceného otcovského domu!

Kromě prastarých, z předkřesťanských dob tradovaných pohádek existuje také široký okruh pohádek a legend z doby křesťanské. A nepoužíval snad i Kristus k poučení prostého lidu obrazy a podobenství? – Při hlubším zkoumání pohádek zjistíme, že to nejsou jen líbezné výtvory fantazie určené pro ukrácení chvilek v dětském pokojíku: jsou to stavební kameny lidské duše. Dítě, které má nouzi o pohádky, bude „brzo staré“, vytrženo do vnějšího realismu. Jeho duševní život, jeho fantazie v sobě neponese vnitřní bohatství jako živnou půdu pro harmonické a radostné bytí, které mívají děti, jež v daný čas dý­chaly ve světě pohádek. Čí zrak a sluch byl obdarováván z mat­činých a otcových rtů, z úst a gest učitelky nebo opatrovnice ve školce, ten si v sobě nese jako nadčasový dar obrazy pohádek, jež vzdělávají jeho duši.

Uveďme si zde jednu výhradu: I u Grimmů najdeme pohádky, které nejsou stejně vhodné pro všechny děti každého stáří, a rozhodující důležitost má především to, jakým způsobem se vyprávějí. O tom v jedné z dalších kapitol.